Umřít doma je přáním většiny lidí

Snahou Cesty domů je, aby lidé, kteří si to přejí, mohli zemřít doma. Tam, kde to mají rádi a kde se necítí sami. Podporuje jejich rodiny, aby péči zvládly a aby pro ně čas v závěru života byl naplněný nejen starostmi a vypětím. Jeden až dva týdny života má před sebou většina pacientů ve chvíli, kdy je Cesta domů přijímá do domácí hospicové péče. Často to jsou lidé, kteří se o své diagnóze dozvěděli teprve před pár měsíci a mnozí z nich ani prognózu neznají, protože jim ji v nemocnici neřekli. Většina z nich má akutní a neřešené fyzické symptomy – těžko kontrolované bolesti, zvracení, delirantní stavy; k tomu se může přidávat existenciální bolest z loučení s životním partnerem, s dětmi, s životní perspektivou vůbec. Mnozí z těchto pacientů za sebou nechávají malé děti v předškolním nebo školním věku, jiní po sobě naopak nechávají rodiče, pro které je nesmírně bolestivé smířit se s faktem, že život jejich dítěte končí dříve než ten jejich. Statisticky řečeno, ve chvíli, kdy se mobilní tým paliativní péče objevuje poprvé v domácnosti nově přijatého pacienta, má pár dní na to, aby tohle všechno změnil. Nastavil léčbu fyzických projevů nemoci a zajistil nepřetržitou dostupnost pomoci v případech, kdy se stav akutně zhorší; pomohl psychicky, dodal naději, stal se oporou vyčerpané rodině. Jinými slovy, organizace Cesta domů má deset dní na to, aby jednomu člověku pomohla svět změnit v místo, které se dá snesitelným a důstojným způsobem opustit. Získané prostředky organizace použije na rozvoj mobilní paliativní péče, např. úhradu mezd lékařů a sestřiček, kteří jsou rodinám pacientů k dispozici 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.

Cesta domů je organizace, která prostřednictvím služeb mobilního hospice umožňuje pečování o nevyléčitelně nemocné a umírající děti i dospělé v jejich přirozeném prostředí a nabízí podporu jejich blízkým. Již 20 let je Cesta domů součástí lidských příběhů. Pohybuje se v soukromém prostoru pacientů a jejich rodin, v mezních a tíživých situacích, které si nikdo nevybírá, ale k životu neodmyslitelně patří.